Článek
S jakou taktikou jste šel na start?
Chtěl jsem být od začátku vpředu. Držel jsem se v první skupince a neměl jsem problém. Nohy šlapaly a tušil jsem, že to bude dobré. Pak jsem zkusil nastoupit a jel jsem sám až do cíle.
Měl jste vůbec nějakou slabší chvilku?
Poslední dvě kola jsem si strašně dával, měl jsem krizi. Nemohl jsem pomalu vyběhnout schody, všechno mě bolelo a už jsem nevěděl, jak si mám sednout. Na kole jsem kvůli tomu snad odcvičil spartakiádu...
Byl jste před závodem nervózní?
Abych se přiznal, hrozně to na mě sedlo. Od doby, co jsem do St. Wendelu přijel. O všem jsem moc přemýšlel. V hlavě jsem si přehrával taktiku, jakou bych měl jet stopu a tak. Zlepšilo se to až v den závodu. Jenže když jsem se šel rozjet, začal jsem se zase cítit divně. Bál jsem se, že mi nebude sedět trať, spadl jsem a řekl jsem si, že se na to vykašlu. Zalezl jsem do karavanu, četl esemesky a snažil jsem se závod vypustit z hlavy. Jen jsem se rozjel na ergometru a šel jsem na start. Naštěstí to pak bylo dobré.
Kdo má na vašem titulu největší zásluhu?
Trenér Vojta Červínek a moji rodiče. S trenérem si denně voláme třeba dvacet minut, všechno konzultujeme a má to hlavu i patu. Od rodičů máme zase maximální podporu a zázemí. Radši si odpustí něco pro sebe a koupí to mě.
Kdo vám na trati držel palce?
Rodiče a sestra. Mamka mi pro štěstí přivezla plyšovou ovečku, kterou jsem dostal ve dvou a půl letech od prababičky.
Jak to oslavíte?
Moc to přehánět nebudu. Až se vrátím domů, tak bych chtěl na oslavu pozvat lidi, díky kterým mohu být tam, kde jsem. Od sponzorů až po sousedy.
Další odpovědi a rozhovor se stříbrným Radkem Šimůnkem přinese pondělní Právo.
