Článek
Jak jste spokojená s letošní sezónou?Úplně ne. Již před jejím začátkem mi bylo několikrát řečeno, že nemám čekat výsledky vzhledem k tomu, poněvadž jsem začala závodit ani ne rok od operace kolene. Ale já jsem pořád tak vnitřně věřila, že bych mohla být výjimkou a že bych mohla navázat na výsledky, které jsem měla před zraněním. Ostatně jet na závody s tím, že neudělám výsledek, by ani nemělo cenu.
Jeden bod za jedno třicáté místo ve světovém poháru - je to hodně nebo málo?
Podle mě málo. Ale lepší aspoň jeden, než žádný. Tuším, že jedním z kritérií na účast na olympiádě je právě mít alespoň jeden bod ze svěťáku, tudíž i za ten jeden mohu být ráda. Spíš jsem překvapená, že se to povedlo právě v Calgary, jelikož ta trať pro mě byla snad jednou z nejtěžších,co jsem kdy jela.
Na mistrovství světa juniorů jste obsadila deváté místo v individuálním závodě, to asi odpovídá výše zmíněnému hodnocení, že?
Deváté místo je úspěch, ale upřímně jsem měla vyšší cíle. Trochu mě zaskočilo, že soupeřky, co skákaly roznožky na horním skoku - jelikož byl poměrně krátký a prudký dopad, tudíž měl každý problém s navázáním - skončily stejně. Vlastně i lépe než my ostatní, co jsme skákaly helikoptéru.
Neuvažovala jste raději o jednodušší jízdě?
Právě po kvalifikaci, kdy jsem díky helikoptéře udělala chybu a jen s odřenýma ušima prošla do finále, jsem se naštvala a začala přemýšlet o tom, že půjdu také roznožku a sjedu celou jízdu bez problému. Radek (trenér Herot, pozn. red.) mi to ale zakázal a jsem za to ráda. Pochopila jsem, že vracet se zpátky a volit jednodušší skoky není cesta dopředu.
Jak se chovalo koleno při plném zatížení?
Koleno drží, ale myslím si, že je celkem rádo, že už je po sezoně. Mám sice chvíli pauzu od tréninku, ale přesto koleno cvičím neustále na balančních plochách a podobně. Ještě ze začátku sezony bylo naprosto v pohodě. Pak ale po měsíčním tour po USA a Kanadě mě začalo hodně bolet, respektive asi nejvíce od té doby, co jsem začala po operaci znovu lyžovat. Projevilo se to i ztrátou svalové hmoty. Nyní už zase bolí o něco méně. Věřím, že až se začnu připravovat na další zimu, nebude bolet už vůbec.
Stihla jste se zase něco přiučit, nebo to spíš bylo dohánění zameškané doby?
Řekla bych, že obojí. Dohánění ztraceného času proběhlo hlavně při závodech. Při prvním startu od operace v Lake Placid jsem byla nervózní jak nikdy dříve. Postupně jsem si zase začala zvykat na závodní stres a závody si o něco víc užívat. A přiučila jsem se toho hodně. Především tratě v Calgary a Deer Valley mi hodně daly.
Jak teď odpočíváte a sbíráte síly?
Teď neodpočívám, i když bych ráda, jelikož vzhledem k loňské "přípravě" pro mě byla tahle sezona celkem fyzicky náročná. Ráda bych odjela někam za sluníčkem, ale za měsíc mě čeká maturita. Takže chodím do školy a o víkendech si připravuji maturitní okruhy a veškerý svůj čas teď věnuji škole.
A po ní se můžete vrhnout do boje o start na olympiádě. Jak je to reálné?
Naděje pro olympiádu stále žije. Vím, že tato sezona nebyla ukázková, ale já nepřestávám věřit ani bojovat. Na rozdíl od loňského roku, kdy jsem začala trénovat - tím myslím, že jsem kromě všech rehabilitačních cviků začala běhat sprinty a měla už téměř stejné tréninky i tréninkové objemy jako zbytek - až v září, mám letos několik měsíců k dobru. Místo tří dnů, které jsem loni strávila ve Štítech v Akrobat parku, tam letos budu celé léto. Mám i více času na fyzickou přípravu, která je dosti důležitá. A tohle všechno má pak i vliv na to, jak se cítím po psychické stránce.
Tedy?
Rozhodně si budu víc věřit a budu sebejistější, když za sebou mám kvalitní několikaměsíční přípravu, než jak tomu bylo před letošní zimou.
