Článek
Co s vámi ta padesátka dělá?
Ani si ten věk zatím neuvědomuju. Možná je pro mě dobré, že jsem pořád mezi mladými kluky, a vlastně si ani nepřipadám, že bych stárnul. Ale když si vzpomenu, jak jsem se ve dvaceti díval na padesátníky, tak mi přišli jako staří dědové. Já se teď tak ale rozhodně necítím, i když na těle je věk znát. V hlavě ani v duši ale nemám, že je mi už padesát.
Chystáte velkou oslavu?
Já nejsem zrovna příznivec oslav, takže ve čtvrtek udělám jen takové malé posezení na zimáku pro lidi kolem Slavie a pak půjdeme s rodinou na večeři, o víkendu to oslavím s rodiči. Žádný divadýlko kolem mých narozenin ale nebude.
Jak to děláte, že vypadáte pořád stejně?
Trošku jsem přibral, to nezapřu. Jsem takovej oplácanější než dřív, ale pořád se nějak udržuju v kondici a ještě se ohnu přes břicho, abych si mohl zavázat tkaničky u bot.
Napadlo vás, když jste s hokejem začínal, že i v padesáti jím budete žít naplno?
Celý život mám spojený s hokejem a přijde mi to normální, že to takhle běží dál. Jen si říkám, že to nějak rychle uteklo. Když se něčemu naplno věnujete, život letí bleskovým tempem. Ale já jsem svým způsobem rád, sedět doma bych nevydržel. Hokej mě pořád baví a vlastně ani nevím, co jiného bych dělal.
Cítíte, že jste s věkem třeba klidnější než dřív?
Jako hráč jsem hodně prožíval všechno, co se dělo na ledě, a to zapálení jsem si přenesl i na střídačku jako trenér. Když člověk začíná, tak možná víc blázní, ale věk i zkušenosti ho docela uklidní. Pořád se ale dovedu rozčílit, hokejové emoce mám rád.
Hokejový život vám přinesl spoustu radosti, která byla ta největší?
Nejsem zrovna ten typ, který by žil ze vzpomínek. Pokud jde ale o kariéru hráče, tak nejsilněji mám v sobě zapsané Nagano. První olympijský turnaj v historii, kde mohli hrát ti nejlepší, dokonce se kvůli tomu premiérově přerušila NHL, a my to vyhráli.
Hraje v tom roli i fakt vašeho úspěšného návratu do reprezentace?
Bylo mi skoro pětatřicet a už jsem nepočítal, že bych ještě někdy za nároďák hrál. Ivan Hlinka ale přišel a řekl, ať se zkusím připravit, že by tam o mě stál. Málokdo věřil, že by Růžička ještě mohl na mezistátní scéně obstát, ale mě ta šance děsně nakopla.
Nakonec jste jako kapitán dovedl mužstvo ke zlatu. Byla to satisfakce?
Jsem moc rád, že jsem u toho mohl být. Neskutečné zážitky pak mám z těch oslav, hlavně z přijetí doma, třeba jak jsme byli na zahradě u prezidenta Havla a jeli pak na Staromák.
Díváte se často na záznamy z Nagana?
Sám od sebe ne, ale když bylo letos patnácté výročí, tak to televize vysílala, a to jsem se kouknul a říkal si u toho, že jsem se tam docela dobře motal. Byly tam ale pasáže, u kterých jsem se fakt smál. Hokej byl tehdy určitě pomalejší, celkově dost jiný.
Jaké nejhezčí vzpomínky se vám spojují s trenérskou prací?
Vždycky se radši vzpomíná na to dobré, tak určitě zlaté medaile z mistrovství světa 2005 i 2010 a taky dva extraligové tituly se Slavií. Ale prožijete i různá zklamání, jako hráč jsem doslova protrpěl mistrovství světa 1986 v Moskvě, prohráli jsme tam i s Poláky. Z trenérské práce mě doteď mrzí olympiáda ve Vancouveru, kde jsme propásli velkou šanci. Porážky ale patří k životu, člověk se z nich učí a bez nich se nedostane dál. Moc bych si ale přál mít před sebou ještě něco krásného.
| Pět dekád života Vladimíra Růžičky |
|---|
| 0 - 10 let: Bavil ho i fotbal, ale vyrůstal v Litvínově a táta rozhodl, že dá syna na hokej. Odmala patřil na ledě k nejšikovnějším. |
| 10 - 20: Už v šestnácti hrál ligu dospělých a při debutu hned po deseti vteřinách překonal reprezentačního gólmana Králíka v jihlavské brance. |
| 20 - 30: Stal se ikonou reprezentace, s níž slavil titul na MS v Praze, a okusil rovněž NHL s nejvýraznější stopou v dresu Bostonu. |
| 30 - 40: Po návratu z ciziny šel nečekaně do Slavie, vytáhl ji mezi elitu a nakonec se objevil i na její střídačce jako trenér. Mezitím zažil životní triumf jako hráč v Naganu. |
| 40 - 50: Ve Slavii získal neotřesitelné postavení jako kouč a manažer, učinil z ní extraligovou stálici a dovedl ji hned dvakrát na trůn. |
Myslíte, že to přijde ve spojení se Slavií?
Slavia se mi dostala poměrně hluboko pod kůži, je to moje srdeční záležitost. Jsem rád, že tam tolik let můžu dělat hokej tak, jak chci. Smlouvu mám ještě na tři roky, určitě bych ji rád dodržel. Já jsem vlastně rád, že ani nemusím hledat něco jiného. Práce s mužstvem mě baví, naplňuje, a teprve kdybych měl pocit, že mi to nejde, začal bych přemýšlet o něčem jiném.
Ve Slavii jste měl několik let i vlastnický podíl, až letos jste ho prodal. Neoslabilo to vaši pozici v klubu?
Tahle změna asi přijít musela, sehnat finance na hokej je zkrátka každou sezónu těžší a těžší. Nikdy jsem nelpěl na tom, že musím být spolumajitelem Slavie. Sportovní stránku věci jsem si vždycky řídil sám, ale ekonomicky bylo někdy složité sladit názory sedmi lidí, kteří drželi akcie. Občas přece musí někdo bouchnout do stolu a říct - bude to tak a tak.
Takže to pro vás není změna, když už nejste akcionář?
Určitě si i teď dokážu říct k věcem své, ale hlavní rozhodnutí bude muset udělat někdo jiný a s tím nemám problém. Kdo platí, ten šéfuje. Hlavně když to bude ku prospěchu věci. Vždyť já se akcií nezbavil proto, že by mi byla Slavia jedno. To vůbec ne. Strašně moc mi na ní záleží. Teď ale budu mít ještě víc času na ty sportovní záležitosti, které mě maximálně naplňují.
Máte nějaké vysvětlení, proč jste na pražský klub tak fixován, i když pocházíte z Litvínova?
První část své kariéry mám spojenou s Litvínovem, ale se Slavií jsem pevně spjatý už skoro dvacet let a nechci na tom nic měnit. Jsem doma v Praze, považuju ji za nejkrásnější město na světě a neumím si zkrátka představit, že bych byl někde jinde než ve Slavii. Občas se ke mně donese určitá možnost z ciziny, ale já teď nemám potřebu nic měnit.
Přál jste si k životnímu jubileu nějaký speciální dárek?
Na hmotné věci, které bych kolem sebe hromadil, zrovna nejsem. Co člověk potřebuje, to si koupí. Důležitá je pro mě rodinná pohoda, když si tak s manželkou sedneme a koukneme na sebe, že je všechno fajn. Žena před čtyřmi lety podstoupila operaci krční páteře, hrozně jsem se o ni tenkrát bál. V takových chvílích poznáte, na čem vážně záleží. Děti už máme odrostlé, ale doma jsme všichni spokojení. A máme dva psy, to jsou miláčkové.
