Článek
"Srovnávat to s úspěchem v roce 1989 moc nelze, tenkrát byla úplně jiná doba a hrál se hodně odlišný hokej. Společné byly snad jen ta správná hráčská parta, která se nakonec udělala, a ten příjemný pocit po závěrečném hvizdu finále, že se nám to podařilo," vzpomíná 54letý kouč na svůj první trenérský úspěch.
Tehdy s Pardubicemi vládl domácí soutěži celou sezónu, v letošní ale týmu pomáhal z poslední příčky vyškrábat na vrchol. "Nechci přeceňovat své zásluhy. Rozhodně nejsem žádný spasitel. Uhrát to museli hráči, mně žádné nadpřirozené schopnosti nepřipisujte. Po špatném vstupu do sezóny bylo nejdůležitější hráče uklidnit, takže jsem spíš mluvil rozvážněji, než bych křičel, ale párkrát jsem si i zařval," připouští Martinec.
Slavný hráč minulosti byl u zlatého hattricku české reprezentace jako Hlinkův a později Augustův asistent, patřil do realizačního týmu i při olympijském zlatu v Naganu. Když v roce 2002 skončil u reprezentace, přestalo se o něm mluvit a už moc nečekal, že by na střídačce zažil ještě velký úspěch. "Nikdy jsem nebyl zvyklý se někam tlačit a nemám ve zvyku se ukazovat."
Od juniorů k seniorskému titulu
Sezónu 2004/05 začínal jako trenér juniorů Pardubic. "Počítal jsem, že budu mít svůj klid. Když jsem na střídačku po odchodu Františka Výborného přicházel, bylo mi jasné, že klídek nebude, ale bral jsem to jako pomoc klubu z města, kde žiju, a věřil mužstvu, že se protlačíme do play-off. O titulu se ale nemluvilo, dávali jsme si postupné cíle," přiznává trenér.
Nezastírá, že ho potěšila důvěra vedení. "Věřili mi, že to zvednu. Podzimní krize v úvodu ligy pomohla, tým poznal porážky a uměl je snést. Velkým strašákem pro všechny v Pardubicích bylo první kolo play-off, ale když jsme v sedmém zápase porazili Kladno, zmizelo největší napětí," přiznává Martinec.
V bojích o titul hráli jeho svěřenci čím dál lépe. "Hlavně zodpovědně. Dobře se bránilo, každý padal do střel a dával do hry veškerý um a hlavně celé srdce. Všichni dělali maximum pro úspěch, a když vidíte, jak dřou celých šedesát minut, nemůžete jim moc vytýkat, i když třeba výsledek utkání není takový, jako bychom si přáli," vykládá kouč nových mistrů.
Těší se na houby
Na střídačce působí Martinec až flegmaticky. "Snažím se nedivočit, hráči nesmějí ztratit soustředění. Uvnitř to prožívám hodně, nemohu to ale na sobě dát znát. Není dobře, když trenér přenáší nervozitu na svěřence. Vždy se mi vyplatilo naslouchat vnitřnímu hlasu mužstva a nevést zbytečné řeči, i když v dnešní době je pro trenéra dost citlivá věc, aby vyšel s hráči," vypráví Martinec.
Odmítá, že by cítil nějaké zadostiučinění. "Radost mám, ale úspěch přece patří hokejistům, nikoli trenérům. Takové oslavy ligového titulu jako letos jsem ještě nezažil. Když jsme byl členem vítězného mužstva Pardubice v roce 1973, tak jsme šli po utkání spát a město bylo klidné. Za to teď bylo plné náměstí, o půlnoci lidí v ulicích jako v poledne a spát se šlo až k ránu," říká Martinec.
S chutí si při oslavách přiťukl bílým vínem. "Vydržel jsem jen do tří hodin, nejsem moc slavící typ, ale někteří zažili svítání," vykládá pardubický kouč a teď už se těší, jak s manželkou pojedou na chatu a tam si zajde do lesa na houby. "To je pro mne ta správná relaxace." Otázku, zda povede Pardubice v příští sezóně za obhajobou titulu, neřeší. "Vždyť jsme v neděli vyhráli, takže nepřemýšlím, co bude," uzavřel.
