Článek
Proč jste se rozhodla ve 33 letech nepokračovat v kariéře už ani na ligové úrovni?
Hlavním a vlastně jediným důvodem je moje zdraví. Bohužel mě dlouhodobě trápí bolesti zad a s fyzickou námahou se pochopitelně zvyšují. Už prostě nechci, abych se po každém náročnějším zápase dávala celý další den zdravotně dohromady. Jinak bych hrála moc ráda dál, basket mě pořád baví.
S jakými pocity se budete ohlížet za dlouholetou kariérou?
Díky basketbalu jsem poznala plno skvělých lidí. A moc si cením, že jsem dosáhla i nějakých úspěchů.
Kterých si nejvíc považujete?
Samozřejmě titulu mistryně Evropy a druhého místa na domácím mistrovství světa. Na roveň bych k tomu přidala i prvenství s Brnem v Eurolize. Z olympijských her sice medaili nemám, ale je to vrcholný turnaj, který se koná jen jednou za čtyři roky. Z toho, že jsem si mohla na olympiádách v Aténách, Pekingu i Londýně zahrát, mám tudíž taky hrozně dobrý pocit.
Vedle dvanácti sezón strávených v Brně jste se v závěru kariéry vydala také na zahraniční angažmá do Turecka a Ruska. Zvolila jste dobře?
V Istanbulu jsem byla velice spokojená, vždyť jsem s Fenerbahce navzdory překotným změnám v týmu v průběhu sezóny získala turecký titul. Za Jekatěrinburg jsem toho bohužel příliš nenahrála, avšak s odstupem času nelituju, že jsem do Ruska šla. Byla to pro mě cenná životní zkušenost a poznala jsem tam řadu zajímavých lidí.
Na které spoluhráčky budete nejraději vzpomínat?
Nejvíc jsem toho ve slavné éře brněnského basketbalu pochopitelně odehrála s Evou Vítečkovou, Janou Veselou, Ivanou Večeřovou, Zuzkou Žirkovou či Petrou Kulichovou. Ale dodnes mám kamarádky i třeba mezi holkami v rodném Bruntále, kde jsem kdysi s basketem začínala, či v Praze na USK, za nějž jsem odehrála první ligová utkání.
Z trenérů jste v Brně i v reprezentaci nejčastěji nastupovala pod svérázným koučem Janem Bobrovským. Jak jste s ním vycházela?
Já jsem si na něm vždycky považovala, že každému cokoliv sděloval zcela na rovinu. Neměla jsem s ním nikdy žádný problém, pokaždé jsme si všechno v klidu vyříkali.
Už víte, čím se budete po uzavření aktivní činnosti zabývat? Láká vás zůstat u sportu?
Popravdě jsem o tom ještě moc nepřemýšlela. Teď přes léto se tím ani příliš nezabývám, mám v plánu si spíš trochu odpočnout. Klidně bych u basketu v nějaké roli zůstala, myslím, že by mě bavila trenéřina. Alespoň zpočátku si ovšem hodlám užívat volných víkendů. Nechci tudíž hned k nějakému týmu, ale ráda bych basket učila třeba někde na škole. Nejlépe v Brně, protože jsme se s manželem usadili poblíž.
Loni jste na olympiádě v Londýně absolvovala poslední zápasy v národním celku. Sledujete svoje nástupkyně?
Samozřejmě. Při červnovém evropském šampionátu ve Francii jsem viděla všechny zápasy našeho omlazeného družstva. Vzhledem k tomu, že v týmu chyběly Vítečková s Veselou, hodnotím šesté místo a postup na mistrovství světa jako úspěch. Některé mladé šikovné holky se chopily šance, vůbec si tedy nemyslím, že po postupném odchodu hráček naší silné generace by měl nastat nějaký výrazný výkonnostní sešup.
Nápad uspořádat 17. srpna rozlučkové utkání v Brně vzešel z vaší hlavy?
Ano, delší dobu jsem něco takového plánovala. Mým záměrem je poděkovat lidem, s nimiž jsem se v průběhu hráčské kariéry potkala. Od svých začátků v Bruntále až po letošní konec v Brně. Věřím, že si to sobotní odpoledne v hale na Rosničce bez jakékoliv nostalgie pořádně užijeme. A po exhibičním zápase si společně sedneme a při dobré večeři trochu zavzpomínáme.
